S naší organizací jsme se vydali na mnohá místa v iráckém Kurdistánu i v syrské oblasti Rojava. Při cestování jsme poznali mnoho lidí a vyslechli neuvěřitelné příběhy. V dnešním příspěvku vám povím příběh jedné dívky z města Sindžár. Nebudu zde uvádět její jméno, rodina si to nepřála kvůli bezpečnosti.
Dívce bylo teprve 15 let. Znala jsem ji osobně, seznámily jsme se v iráckém Kurdistánu ve vesnici Sharya nedaleko města Duhok. Před rokem a asi 8 měsíci do města, kde žila, vtrhly jednotky Islámský stát, v tu dobu celá její rodina spala. Z ničeho nic, jako zlý přízrak, vtrhli příslušníci IS do jejich domovů. Otce zabili hned na místě, její mladší sourozence odvlekli a ji s matkou spoutali a hodili do nějaké dodávky. Ona mně vyprávěla: „Nevím, jak dlouho jsme jely a ani, kam jsme mířily. Jely jsme hodně dlouho, ve velkém parnu, bez vody a jídla. Vyčerpáním už jsem ani nevnímala, kde jsem. Po nějaké době jsem se probrala. Byla jsem se svou matkou a dalšími děvčaty v nějakém sklepení. Byly jsme tam asi 10 dní, jeden muž nám tam nosil jen chleba a vodu. Nikdy s námi nemluvil, nemůžu ani vyjádřit, jak moc jsme se bály. Z ničeho nic do sklepa vtrhli chlapi, kteří mluvili arabsky. Všechny nás spoutali a táhli ven. Po dlouhé době jsem viděla denní světlo. Až tehdy jsem zjistila, že jsme v Sýrii, ve městě Rakká. Dovedli nás na náměstí, kde probíhal jakýsi trh, na kterém se dívky prodávaly jako zboží. Začal prodej.“ V tu chvíli se rozplakala. Já jsem se snažila být silná a neplakat. “Mě a další 4 dívky si koupil jeden starý muž kolem 60-70 let. V řetězech si nás odvedl do svého domu, kde byly další ženy a dívky. Dal nám hidžáby, které jsme si musely obléct. Dívku, která vzdorovala zmlátil holí do krve. Po té, co jsme se oblékly, jsme musely uklízet. Večer nám oznámil, že jsme se staly muslimkami, a tím jeho majetkem. Moc jsem se bála, nevěděla jsem, co mě ještě čeká. Spaly jsme všechny pohromadě, muž, který nás vlastnil ještě s dalšími kumpány, jednou večer přišel do naší místnosti.“
Vše co mi řekla, co v tu noc zažila, ve mně probudilo z části vztek a z části lítost. Nejsou to lidé, ale stvůry.
“V průběhu dalších dní jsem byla, jako bych nežila. Bylo mi všechno jedno, chtěla jsem zemřít. Při životě mě drželo jen to, že možná ještě někdy uvidím svou matku a sourozence. V zajetí jsem byla asi půl roku. Za tu dobu mě třikrát prodali.

Jednoho dne mě kontaktoval jeden zaměstnanec mého pána, mou rodnou řečí kurdštinou. Řekl: “Neboj, Tvoje utrpení brzy skončí, měj vůli.“ Nevěděla jsem, proč mi to říká, nebo co po mně chce. V ten večer přijel zákazník, kterému nás náš pán prodal. Naložil nás do dodávky a jely jsme pryč z Rakká. Tentokrát jsme nebyly spoutané, dostaly jsme jídlo i pití. Jely jsme celou noc, až jsme dorazily ke kurdským hranicím. Teprve v tu chvíli jsme se všechny dozvěděly, že nás na oko koupil a veze nás na svobodu. U hranice nás vyzvedl muž, jezíd, stejně jako já, a v tu chvíli jsem se konečně cítila v bezpečí. Odvezli nás do domu, kde byli lékaři a další lidé, kteří se nám snažili pomoci.“ Ten večer jsem nemohla usnout, protože jsem stále myslela na tento strašlivý příběh. Život jí dal druhou šanci. Po pár dnech jsme se opět setkaly a ona plakala, právě se dozvěděla, že její matka je mrtvá. Naštěstí našli a přivedli jednoho z jejích sourozenců. Další sourozenci jsou patrně stále v zajetí IS. S dívkou jsme se velmi spřátelily, byla velmi laskavá, milá a kamarádská.

Když jsem se ji, po čase, snažila vyhledat ve škole, nebyla tam. Vyhledala jsem ředitele školy, který mi situaci objasnil. Zjistila, že je ve druhém měsíci těhotenství. Situaci psychicky neunesla a spáchala sebevraždu. To mi vyrazilo dech. Po tom všem, co musela zažít, bez ohledu na druhou šanci, kterou jí osud nabídl, má příběh špatný konec. Říkám si, proč! Tak mladá, před smrtí musela zažít tak hrozné věci. Ředitel školy mě musel odvést domů, protože jsem nebyla schopná jet sama. Jeho slova:“My tady ztrácíme blízké lidi každý den, jestli tu chceš zůstat a pomáhat, tak se s tím musíš naučit žít“, mne provází dodnes. Měl pravdu, už jsem v oblastech ohrožených IS ztratila tři blízké osoby. Ale tyto příběhy jsou motivací pro mě i celou naši organizaci pomáhat dále a více. Tito lidé potřebují cítit, že jsme s nimi. Díky vám, všem lidem, kteří jste pomohli. Naše organizace může pracovat jen díky vaší podpoře. Moc vám děkujeme jménem celé organizace a všech lidí, kterým pomáháme.

Příběh mojí kamarádky…jeden z tisíců strašlivých příběhů jezídských dívek a žen